Milí přátelé,

zaposlouchejte se do niterní zpovědi paní Lucie, která je zdravou nosičkou genetické mutace BRCA 1. V testimonialu pro vás popsala, jaké úskalí měly profylaktické operace, které podstoupila z důvodu zvýšeného rizika onemocnění zhoubným nádorem v budoucnu. Věříme, že vám toto video pomůže nahlédnout hlouběji do problematiky genetické mutace BRCA a zodpoví otázky, které možná máte a hledáte na ně odpovědi. Pod videem je pro vás zpověď sepsaná, upřímně děkujeme paní Lucii za důvěru, s kterou se vám svěřila.

Pro zhlédnutí videa klikněte na obrázek

"Dobrý den, 

jmenuji se Lucie Mikulášková, je mi 37 let. Jsem zdravou nosičkou mutace BRCA1 genu. Na rakovinu vaječníků (karcinom ovaria) zemřela moje maminka ve věku 50 let. Na rakovinu prsu zemřela moje babička a sestřenice, které bylo 34 let, zůstaly po ní 2 malé děti. Z těchto důvodů jsem absolvovala genetické testy u doc. MUDr. Michala Zikána v gynekologicko-porodnickém ústavu U Apolináře. Testy byly pozitivní. Byla jsem označena za zdravou nosičku genu BRCA1 mutace.V praxi to znamená, že mám 87% pravděpodobnost onemocnět rakovinou prsů a 67% pravděpodobnost onemocnět rakovinou vaječníků. Rizikové období začíná ve věku 35-40 let. Po obdržení výsledků jsem se rozhodla účastnit se preventivního programu v genetické ambulanci VFN Praha. Pravidelně jsem byla sledována, absolvovala jsem každého půl roku vyšetření prsů, břicha, vaječníků, krve. Při plánování prvního dítěte jsme se s manželem pokusili eliminovat přenos mé genetické mutace na dítě tím, že jsme absolvovali v reprodukčním centru Gennet IVF (umělé oplodnění), při kterém embryologové selektovali zatížená embrya. Bohužel IVF nebylo úspěšné a další cyklus nám lékaři již nedoporučili. V červenci 2012 se nám narodil syn, v dubnu 2014 se narodila dcera. Po porodu dcery jsem okamžitě ve spolupráci se svou genetičkou MUDr. Zimovjanovou a gynekologem doc. MUDr. Zikánem začala plánovat preventivní operace. První z nich proběhla v říjnu 2014. Jednalo se o oboustrannou mastektomii s okamžitou rekonstrukcí prsů v nemocnici Na Bulovce (plastická chirurgie). Byla mi odstraněna mléčná žláza z obou prsů a zároveň mi byly do prsů vloženy implantáty. Hospitalizována jsem byla 5 dní. Po operaci mne čekala 6 týdenní rekonvalescence. Největší strach jsem pocítila několik dní před operací. Bála jsem se jednak o to, jak to manžel zvládne sám s dětmi po dobu, co já budu v nemocnici, dále jsem měla strach ze samotné operace a také mne trápilo, jak velký dopad bude mít operace na můj vzhled. Manžela a děti jsem několik týdnů soustavně připravovala na moji nepřítomnost. Před odjezdem do nemocnice jsem vyprala, navařila, uklidila, napsala spousty seznamů a návodů. Odjížděla jsem s pocitem, udělala jsem pro vás vše, co jsem mohla, teď už je to na vás. Už při odjezdu se mi stýskalo, přeci jen dceři bylo teprve 6 měsíců a synovi 2 roky a odjížděla jsem od nich na takovou dobu poprvé. První den v nemocnici byl asi ze všech nejhorší. Hodiny utíkaly velmi pomalu, nedokázala jsem se soustředit na čtení. Připadalo mi, že jsem tam zcela zbytečně, klidně jsem ještě mohla být doma, kromě vstupního "papírování" se nic nedělo. Druhý den ráno si pro mne přišel můj operatér, který mi ještě jednou vše řádně vysvětlil a namaloval si na mou hruď pomocné čáry. Operace proběhla bez problémů. První hodiny bezprostředně po operaci jsem byla ještě na tzv. dospávacím pokoji, poté jsem byla převezena na klasický pokoj. Bolest se tlumila analgetiky v infúzi. Několik hodin poté jsem za pomoci zdravotní sestry vstala z postele a došla si na toaletu. Po příchodu domu jsem několik dní potřebovala intenzivní pomoc manžela při oblékání, svlékání, osobní hygieně, z důvodu omezené hybnosti rukou. Po operaci jsem nesměla a ani nemohla zvedat více jak 1kg těžká břemena, což s dvěma malými dětmi bylo velmi obtížné, ale za pomoci rodiny a přátel jsme toto velmi náročné období nakonec přestáli. Znamenalo to, že po celou dobu rekonvalescence se mnou musel někdo být doma a musel mi pomáhat s dětmi a chodem domácnosti. Nepřetržitě, s výjimkou osobní hygieny, jsem musela nosit speciální elastickou podprsenku a prsní pás, které jsem si zakoupila přímo v nemocnici. Ležet jsem směla pouze na zádech. Do té doby jsem nebyla zvyklá na zádech spát, a proto to byl ze začátku pro mne velký problém. Postupem času jsem si zvykla. Je pravdou, že na břiše a na boku jsem opět začala spát až téměř po 3 měsících. Když jsem si lehla na břicho poprvé, měla jsem pocit, že ležím na tenisových míčkách. Postupem času jsem si zvykla a hlavně prsa se stala více poddajná, tzv. změkla. Za 10 dní po operaci jsem byla v nemocnici na vyndání stehů a kontrole. Po kontrole jsem začala mazat a masírovat jizvy několikrát denně. Ze začátku byl hrudník pohmožděn, byly zřetelné modřiny. Několik týdnů po operaci byla prsa velmi citlivá na jakýkoliv dotek, pohyb rukou. Bolest jsem již nepociťovala. Po 6 týdnech jsem pomalu ale jistě začala opět s péčí o děti, domácnost, začala jsem postupně opět cvičit. Jizvy postupně blednou, tím se ztrácí. S novými prsy jsem se musela naučit žít, nejdříve jsem měla pocit, že jedno je menší než druhé, pak jsem řešila, zda je příliš nehyzdí jizvy a samozřejmě jsem čekala, zda se obnoví citlivost bradavek. Obnovila, ale chtělo to čas a trpělivost. Nejvíce mne potěšil manžel, který prohlásil, že je spokojen, že lékaři odvedli dobrou práci ☺ Z 87% pravděpodobnosti se snížilo riziko rakoviny prsů na necelých 5%, což je méně než u žen bez mutace genu BRCA 1 - ty mají zhruba 10% pravděpodobnost. V dalších letech budu docházet jednou ročně na kontrolu na Bulovku a jednou za rok podstoupím ultrazvuk prsů. Zhruba za 10 let se na základě vyšetření (stavu implantátů) rozhodne o reoperaci - výměně implantátů. Druhou operaci jsem prodělala koncem února roku 2015 - přesně 4 měsíce po první operaci. Jednalo se o totální hysterektomii s oboustrannou adnexektomií - odstranění vaječníků, vejcovodů, dělohy. Na gynekologicko-porodnické klinice U Apolináře jsem ležela 5 dní. Rekonvalescence trvala zhruba 3 měsíce. Před touto operací jsem byla už mnohem klidnější než před první. Věděla jsem, že manžel a děti vše zvládli poprvé, tak lze očekávat, že zvládnou vše bez problémů i nyní. Od známých jsem věděla, že následky této operace nejsou tak bolestivé. Ovšem, měla jsem starost o to, jak se poperu s uměle vyvolaným přechodem (klimakterium). Příznaky a důsledky přechodu jsem několikrát velmi podrobně rozebírala se svým gynekologem. Snažili jsme se s manželem na předpokládanou situaci připravit zejména psychicky. Týden před operací je nutné dodržet bezezbytkovou dietu. První den v nemocnici mi nepřišel tak zbytečný jako u první operace, bylo to tím, že jsem hned po příchodu vypila projímadlo a celý zbytek dne se řádně vyprazdňovala na toaletě. Po operaci jsem ležela do druhého dne na oddělení intenzivní péče. Po zvládnutí osobní hygieny jsem byla už "po svých" přemístěna na klasický pokoj. Po propuštění bylo nutné dodržet pravidla klasického "šestinedělí" (žádná fyzická námaha, nekoupat se, pouze se sprchovat, bez pohlavního styku atd.) V nemocnici jsem ještě měla dietu, ale postupně jsem začala jíst normálně. Po operaci jsem lehce špinila, což přetrvávalo ještě několik týdnů. Nejvíce mne překvapila bolest v ramenou při odcházení vzduchu z břišní dutiny asi 2. až 4. den po operaci. Několik dní jsem pociťovala lehký tlak (bolest) v podbřišku. To, že jsem se cítila dobře, bylo dost nebezpečné, musela jsem se hlídat, abych to nepřehnala zejména s dětmi - musela jsem si často připomínat, že je nesmím zvedat. Ihned po operaci jsem začala pociťovat návaly ohromné únavy. Z ničeho nic jsem se cítila vyčerpaně, musela jsem si okamžitě lehnout a ve většině případů jsem i okamžitě usnula. Stačilo jen několik minut spánku a opět jsem byla schopna fungovat. První příznaky "přechodu" jsem zaznamenala cca 3 týdny po operaci. Neskutečně mne bolela hlava, nesnesla jsem denní světlo, nesnesla jsem dotyk jiné osoby, ani vlastních dětí. Brečela jsem i nad malichernostmi. Byla jsem velmi přecitlivělá. Nechutnalo mi jíst. Byla mi strašná zima. Po několika dnech tohoto stavu jsem kontaktovala doc. MUDr. Zikána, který mi předepsal hormonální substituci ve formě léků. Zatím nejnižší možnou dávku. Příznaky se zmírnily, v podstatě vymizely. Několik týdnů jsem se cítila velmi fyzicky slabě, každá činnost mě neuvěřitelně vyčerpala. Musela jsem často odpočívat. Často jsem usnula i přes den. Tak jako po první operaci bylo nutné, aby v prvních týdnech se mnou byl někdo doma, zejména kvůli péči o děti. Po skončení šestinedělí se vše ustálilo a postupně jsem zase začala fungovat jako matka a manželka. Na gynekologii budu docházet na kontrolu jednou za rok. Riziko 67% se po operaci snížilo na cca 3%. Jsem 7 měsíců po první operaci a 3 měsíce po druhé operaci. Cítím se velmi unaveně, ale můj stav se den ode dne zlepšuje. S manželem jsme si sáhli na dno svých sil, o to více si vážíme jeden druhého a každé pomoci, které se nám dostalo. Kromě zdravotního benefitu mi tato velmi těžká doba dala to, že vím, že manžel je schopný se na 100% postarat o děti. Jako rodinu nás to stmelilo. Bohužel patří k tomu ale i zjištění, že existují blízcí lidé, od kterých byste očekávali podporu a oni se od vás v těžké chvíli odvrátí. Naopak od lidí, od kterých byste pomoc nečekali, vám ji nejenom nabídnou, ale i rovnou poskytnou. Všem patří velké dík. Celosvětově se mluví o herečce Angelině Jolie, bohužel mnoha ženám připadá, že pro ně není reálná taková možnost jako pro velmi populární americkou herečku. Stejným pocitem jsem trpěla i já. Říkala jsem si, jak to vše můžu zvládnout já, obyčejná ženská na rodičovské dovolené, s dvěma malými dětmi. Angelina má přece k dispozici řadu chův, pečovatelek, uklízeček, je známá, finančně úspěšná, určitě má zajištěnou nadstandardní zdravotní péči atd. Teď už vím, že i obyčejná ženská může obě operace zvládnout. Samozřejmě za podpory rodiny a přátel. Musím samozřejmě zmínit i profesionální přístup zdravotního personálu, zejména lékařů. Bez jejich podpory, trpělivosti by to opravdu nešlo. Než se mi narodily děti, razantně jsem odmítala možnost obou operací. Až po porodu dcery jsem si uvědomila, že musím udělat maximum pro to, abych tu s dětmi mohla být co nejdéle. Děti byly hnacím motorem, když mi bylo špatně, vždycky jsem si představila jejich úsměvy. Stálo to mnoho úsilí, ale stálo to za to. Nesmírně se mi ulevilo. Vím, že jsem vybojovala nesmírně cenný čas pro rodinu. Je mnoho žen, které o své genetické mutaci ví, ale raději dělá, že neexistuje. Je mnoho žen, které ani nevědí, že takováto genetická mutace existuje a že se můžou dát vyšetřit. Pojďme prosím společně ženám ukázat, že mají vždycky volbu - můžou udělat spoustu věcí pro své zdraví."

S přáním pevného zdraví Ing. Lucie Mikulášková

Krásná, chytrá, mladá dáma Denisa, která onemocněla zhoubným onemocněním děložního hrdla, popisuje svůj příběh na portálu Žena-in. Pro přečtení celého článku klikněte prosím na obrázek. Na konci rozhovoru je odkaz na pacientskou organizaci Veronica, děkujeme za sdílení povědomí o našich aktivitách. 

Mimořádný rozhovor MUDr. Lukáše Dostálka s pacientkou, který je plný optimismu a chutě do života. I přes nepříznivou diagnózu zhoubného nádoru si paní N. zachovala mimořádně pozitivní přístup, cvičí v SOKOLU, navštěvuje se s přítelkyněmi, čte a aktivně prožívá každý den. Děkujeme!

Milujete příběhy s dobrým koncem? My také! Paní Řeháčková má po několikaměsíčních průtazích schválenou léčbu PARP inhibitory. Mělo smysl se ozvat a o léčbu, pro kterou je indikovaná, žádat znovu. Blahopřejeme a přejeme jí i celé její rodině hodně zdraví! 

JUDr. Drtinová si pozvala do pořadu DVTV pacientku, paní Marcelu Řeháčkovou, a jejího ošetřujícího lékaře, prof. Davida Cibulu, na téma zamítnutí moderní léčby ovariálního karcinomu, pro který se pacientka léčí. Celý pořad spustíte kliknutím na obrázek. Paní Řeháčková je nositelkou BRCA mutace, a mohla by profitovat z léčby Olaparibem, moderním přípravkem na léčbu tohoto onemocnění, ale VZP ji doporučila pouze čekat na další recidívu.  

Příběhy pacientek

Začtěte se do příběhu paní Marcely, která by profitovala z inovativní léčby, kterou jí ale pojišťovna nechce schválit. Po dvou recidivách karcinomu ovaria doufá, že její pojišťovna revokuje svoje rozhodnutí a moderní léčbu PARP inhibitory schválí.


Milé pacientky,

chtěla bych se s Vámi podělit o můj životní příběh s nemocí, abyste věděly, že v tom nejste samy a že naděje umírá vždycky poslední.

Mé problémy gynekologického původu začaly už v dětství, kdy jsem trpěla výtoky a maminka se mnou jezdila na dětskou gynekologii. Na žluté želatinové kuličky, balené v celofánu, které byly určeny na jeho léčbu, nikdy nezapomenu.

S nástupem menstruace, kterou jsem měla již od desíti let, to nebylo o moc lepší. V době, kdy jsem chodila na střední školu, jsem často trpívala bolestmi, zejména v době ovulace. Několik týdnů před svatbou, vdávala jsem se brzy, i když jsme nemuseli, zjistili ve Zlíně na ultrazvuku, že mám endometriozu, adhesi a cystu na vaječníku. Ten mi byl dva dny po svatbě odebrán, i s vejcovodem, a bylo mi řečeno, že nejspíš nebudu mít nikdy děti. Byla jsem z toho velmi zoufalá, každou menstruaci jsem oplakala, protože po dětech jsem vždycky moc toužila. Nicméně, až jsem se na tuto myšlenku přestala moc upínat, tak se nám s manželem poštěstilo, a otěhotněla jsem. Ta radost byla nepopsatelná, no a k jedné radosti přibyla jen po 15 měsících další, máme je jak schodečky. Byli jsme, a jsme, s manželem šťastní. Máme skvělé děti, i když někdy to s nimi také není jednoduché, ale to je všude.

Pak nastalo období klidu, než se na jedné z preventivních prohlídek zjistil nález na děložním čípku a mé strasti nastaly znovu. Absolvovala jsem biopsii, konizaci a po šesti týdnech další. Výsledky byly pořád špatné a tak mi bylo navrhnuto odstranění dělohy. Tenkrát mi bylo 36 let a já byla z této zprávy naprosto zdrcená a nechtěla jsem o tom ani slyšet. Nicméně mi bylo řečeno, že jiná šance už není, a že když mi ji vezmou, budu mít klid a nic jiného už mi nehrozí, předejdu tak rakovině. Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit a doufat, že jsem z toho opravdu venku.

Další preventivní prohlídky probíhaly v pořádku, ale postupem času jsem cítila, že něco není v pořádku, protože jsem po styku mívala slabé špinění, později slabé krvácení, a styk byl bolestivý. Navštívila jsem proto mimo prevenci mého doktora, a svěřila se mu s mými problémy. Ten mi po kontrole řekl, že je vše v naprostém pořádku, protože při prohlídce žádné špinění ani krev nebyla. Na mé naléhání se mnou odešel do vedlejší místnosti na ultrazvukové vyšetření, kde se také nic nenašlo. A se slovy, normální zdravá ženská, jsem odcházela z ordinace, s rozporuplnými dojmy. Neměla jsem důvod mu nevěřit, byl to skvělý lékař, kterého si nesmírně vážím a hodně mi pomohl v těhotenství, v porodnickém oboru byl kapacita.

Mé problémy ale neutichaly a ještě ke všemu nastalo takové období, kdy nám velmi vážně onemocněla maminka, takže problémy se mnou šly stranou. A navíc jsem se dozvěděla, když jsem opět chtěla raději na kontrolu, že můj gynekolog zemřel. Byla jsem natolik hloupá, že jsem se raději věnovala rodině a práci, než abych si našla čas na sebe a konečně si našla nového gynekologa. A až jsem si ho konečně našla, tak už bylo pozdě, a šlo to ráz naráz. Po vyšetření mi paní doktorka vzala část tkáně na biopsi a hned mě poslala do zlínské nemocnice. Tam mě vyšetřili a opět mi vzali kousek tkáně na biopsii. Pak se nějaký čas čekalo na výsledky, ale všem, včetně mně, už bylo jasné, která bije. Rána z čistého nebe to nebyla, protože jsem to tušila. V tu dobu jsem i docela přibrala, dřív jsem byla pořád štíhlá, často se mi točila hlava a byla jsem bezdůvodně unavená, vyčerpaná. Nalhávala jsem si, že je to hektickým způsobem života, bylo toho na mě v tu dobu opravdu hodně, včetně stresu. Až přišly výsledky, bylo utvrzeno, rakovina vaginy. A pak, že mi už nic jiného nehrozí, šrotovalo mi pořád v hlavě, když jsem si vybavila situaci s dělohou před léty.

Pak nastal další problém, co se mnou. Zlínští doktoři mi na rovinu řekli, že s operací mého druhu nemají žádné zkušenosti a že jsem příliš mladá na to, abych jim zůstala na sále. Odcházela jsem od doktora s tím, že se budou po republice snažit najít někoho, kdo by si mě vzal pod křídla, za což jsem jim vděčná. Za to, že jsem jim nedělala pokusného králíka, pardon, a že mi vyšli maximálně vstříc a udělali pro mě to, co bylo v jejich silách.

Když mi později telefonovali, že našli v Praze pana profesora Davida Cibulu, který jako jediný by se o to pokusil, a domluvili mi u něj termín schůzky, byla jsem šťastná, plná očekávání, ale i obav, co se dozvím.

Před vstupem do ordinace jsem se třásla jak osika, jsem veliká trémistka. Musím pana profesora pochválit, že mluví přímo, věcně a realisticky. Vysvětlil mi, co je v mém případě možné, čímž byla jedině operace, a co všechno to bude obnášet, co se týká kvality života, o co přijdu, co mi přibyde.. A také, jaké šance teoreticky mám. Některé věci mi hodně zatočily hlavu. Nicméně nebyla jiná možnost, než tuto nabídku přijmout. Do ordinace nechal zavolat i rodinu, aby věděla, co se mnou bude. Byla jsem ráda, protože když onemocní někdo v rodině, poznamená to všechny a ulehčil mi práci s vysvětlováním.

4.3. 2014 nastal den mé náročné operace, 10.3. ještě jedné pro ileus. Za obě jsem panu profesorovi Davidu Cibulovi vděčná. U druhé nečekané operace mi zachránil život po druhé, když se za mnou přijel v neděli večer podívat, mimo pracovní dobu, tuším z hor, jak na tom jsem. Byla jsem nafouklá a bylo mi hodně špatně. Sestřičkám řekl, ať mě ráno pošlou na CT, no a po CT jsem skončila hned na sále. Měla jsem ohlou střevní kličku přes conduit.

I když to nebylo růžové období, chci moc poděkovat všem doktorům, staničním sestrám, sestrám i sanitářkám za jejich příkladnou péči, laskavost, ochotu a milost. Neměli to se mnou jednoduché, jak na Jipce, tak na oddělení, vím. A nikdy jsem neměla pocit, že obtěžuji. Moc musím pochválit i sestřičku z G5, Karličku Budayovou, kterou jsem nafasovala na střevní pasáž, když z Jipky nikdo nemohl odejít, a která tam se mnou na chirurgii pobyla skoro celý den. Její trpělivost mě dojala. Je to sluníčko a můj andílek strážný, chodila mě pak navštěvovat a její usměvavá tvář mě vždycky nabíjela optimismem.

Po operaci jsem jezdila v určitých intervalech do Zlína na markry, a po roce od operace mě poslala po vyšších hladinách paní doktorka na PET CT vyšetření do Olomouce, kde objevili ve 2 uzlinách recidivu. Nastala doba ozařování a chemoterapií. Zpočátku jsem to snášela dobře, velkým překvapením byl i fakt, že mi nevypadaly vlasy. Pak mi bylo ale hůř a hůř, zvláště co se týká střev, která se ozařováním slepila. A nastal můj další koloběh mezi nemocnicemi, několikrát jsem v nich byla na konzervativní léčbu, která nakonec skončila dalšími dvěmi operacemi. Třetí, která by mi zásadně změnila život, jsem na poslední chvíli odmítla a není dne, kdybych se za to nepochválila, že jsem to vyřkla. Ale to už je tak komplikované, že tím nikoho nechci obtěžovat.

Každopádně, chci apelovat na ženy, aby se ke svému zdraví nechovaly macešsky stejně jako já, poslouchaly své signály těla, a když jsou varovné, okamžitě jednaly a neodkládaly své zdravíčko na neurčito. Je to totiž opravdu to nejdůležitější, co máme. Jenže člověk si to ujasní, až je pozdě. A když už jednáte hned, a nenajdete vstřícnou odezvu u jednoho doktora, nebojte se ozvat i jinde, a zkoušet a zkoušet, až najdete někoho, kdo odhalí už i prvotní příznaky, ne až ty očividné. I doktoři jsou jen lidé a mohou se mýlit. A maminky svých dcer prosím, aby nechaly své dcery očkovat než zahájí svůj pohlavní život. Já to udělala a věřím, že to byl správný krok. Ta představa, že by má dcera mohla procházet něčím obdobným, jako já, mě přímo děsí.

I když kvalita mého života není zrovna ideální, jsem na tomto světě moc ráda a doufám, že ještě nějaký čas budu. A když ne, tak svět se nezblázní. Jsem jen obyčejná holka, která světu nic nepřinesla, snad ,,jen" lásku a obětavost svým blízkým.

Ale nemoc mi i hodně dala. Jiný, lepší pohled na svět. Přestavila jsem si hodnoty a priority, nezabývám se malichernostmi, raduji se z obyčejných věcí, víc se dívám kolem sebe a jsem vděčná za každé nové ráno. A také jsem vděčná všem lidičkám, co kolem sebe mám, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Především si nesmírně vážím mé rodiny, která toho musela kvůli mně tolik ustát a už pořád to se mnou nebude mít jednoduché, a svých kamarádů.

A hlavně moc děkuji týmu doktorů v čele s panem profesorem Davidem Cibulou, bez kterého bych už tady čtyři roky nebyla, a celému týmu VFN Gynekologicko-porodnické kliniky u Apolináře. A také gynekologům ze Zlína, kteří mi tuto nemocnici našli.

A také jsem moc ráda, že funguje tato nadace, která se snaží o to, aby byl v této nemocnici co nejvzdělanější personál, který může pracovat v krásném a zároveň praktickém zázemí, se vším potřebným pro jejich práci, včetně moderních přístrojů. A že se stará i o pacientky, aby se cítily v nemocnici útulně, příjemně, jak na pokojích, tak ve venkovních prostorech, a hlavně se cítily informovaně, díky stránkám, než do nemocnice nastoupí léčbu. Je moc fajn, že tady můžou najít, co je v nemocnici čeká, co se bude dít, co si mají do nemocnice vzít apd. Jít do neznáma každého rozhodí. A myslím, že se to organizaci, i díky sponzorům, daří skvěle. Všem pacientkám přeji pevnou vůli, odhodlání se s životem poprat, a i když vím dost dobře z vlastních zkušeností, nepodléhat depresím a najít si něco nebo někoho, pro koho má náš život smysl, co nás i v těžkých chvílích naplňuje a nutí nás to nevzdávat se a bojovat

Dodejte naději ostatním pacientkám